Na slámě v neznámé hospodě
ležel jsem, vydán tak náhodě:
z té vražda hleděla komory,
kde dvéře neměly závory.
Já čekal, každou chvíli již
kdos jde – to byla pouze myš...
kdos v okno ťuk’ – to netopýr...
Ó divý hlavou letěl snů vír!
Teď stín se mih’ kol okýnka,
teď dvéře vrzly tak zlehýnka;
to jistě, myslil jsem, je vrah,
a růženec svůj tisk’ jsem v tmách.
Po zdupané hlíně kroků sled,
kdos byl tu již, kdos ke mně sed’,
já slyšel, jak to přede zticha,
to kočka – již mi ve tvář dýchá!
Tak vlídně nocí zněl ten hlas,
strach rázem s duše mojí střás’,
tak teple zněl, jak z mládí zvěst,
že soucit jest, že láska jest!
A zvíře zhublé, kost a kůže,
si našlo vedle mne své lůže,
já hladil je a usnul jist,
je slyše do snů sladce příst.