Jak na venkově vesele jsem vítal
tu jeho polnici, jež chmury jitra
svým plesem strhla, ohlas mého nitra,
v němž sterý boj tmy se světlem jsem splítal.
Na loži bez snů dlouho jsem se zmítal,
kam sofismat mne vrhnula léč chytrá,
co rvalo dnes mne, co rvát bude zítra,
v tom zapěl on a já se břehu chytal.
Po letech v městě, kde jen vzal se tady,
přes oprejskané střechy v ulic hroby
zní jeho třepící a břeskná nota.
Pod ní se chvějí říms a štítů řady,
mně z duše padá těžké pouto mdloby:
Zdráv, bratře, jenž mne voláš do života!