To moře, které pod okny nám hřímá,
jak zní s našimi srdci do souzvuku!
jak v jeho bouři a v jich svorném tluku
se na tvých ňadrech dvakrát sladce dřímá.
Já tvoji šij, noc vlny obejímá,
a oba svoji uspáváme muku;
jen po tmě hledám tvoji malou ruku,
jež nudy balvany mi s čela snímá.
Jak ležel bych kdes na dně pohrobený
a uchvátil mne polyp storamenný,
ve objetí tvém chvěju se a bojím.
A čím bouř venku v chaos větší splývá,
tvé srdce slyším, jak z té vřavy zpívá,
a rty mé vodí k břehům – k bokům tvojim.