Jak my zápasili
mistři starých škol,
nežli v píseň slili
radost svou či bol.
Hledali cest nových
každým kročejem,
kramařili v slovích...
Dál my dospějem?
Odházeli rýmy,
pak jich brali sta,
že se potí jimi
bědný kopista!
Z Olympu vše bohy
v pomoc přibrali,
v cymbál, v lesní rohy,
v bubny zahráli!
Za nimi šli mladší,
dorost maličký,
stavěli se radši
hezky na špičky.
Archiv přeházeli
i vše nádobí,
novou notou pěli
ples i žaloby.
Ale konec konců
neřekli přec víc,
měli osud honců,
nechtěli však nic.
Za kořistí v dálku
stále hřměli v před,
v obnovenou válku,
v nový s živly hnět!
V konec všecko bludem,
svědkem bába nám:
móda jest prý sudem,
vše se hází tam,
jak to hlavou letí
ve snů závrati,
v posled po paměti
sud se obrátí!
Co dřív staré bylo,
náhle nové zas,
by to okouzlilo,
tryskne v zář i jas.
Na orloji Času
bije hodina,
najít novou Krásu,
starost jediná!
Račte jenom čumět,
pokud apetit...
Jenom ten sud umět
pěkně obrátit!