Dej, abych věřil v Krásu, Duchu světa,
jenž nejlepším jest, co jsem soudem změřil,
tvým zrcadlem, kam veleba Tvá slétá,
dej, abych věřil!
Ať v západ zřel bych, vlny plesa čeřil,
květ v ruce držel, který Vesna vplétá
si v kadeř v chvíli, když se večer sšeřil;
kdy tělo paní Miloské v tmách zkvétá
jak bílá lilje, div, který jsi svěřil
v tmu našich cest, kam všednost kal svůj metá,
bych nikdy Krásu ve tváři neudeřil,
jež matka radosti a její meta –
dej, abych věřil!