Můj bratr Ariel
po louce ráno šel
a jak se rosou mih’,
nejeden brillant zdvih’
na šatu svého lem. –
Ó, jak je krásná zem!
Já z večera šel pak
touž loukou; skrze mrak
se míhalo hvězd pár,
ó, byl to divný čár!
V světluškách jsem je chyt’,
v dlaň schýlen nad pažit.
Já nevěděl, že on
svůj lup nes’ před tvůj trón;
já kořist svoji vzal,
ji tobě v oběť dal;
světlošek opály,
brillanty zahrály.
Ty obé v okrasu
vtkej sobě do vlasů,
to dne, to noci dar,
a v obém stejný čár,
v tom Ariel, v tom Puk
a v obém srdce tluk!