VII.

Ale ani v Meranu ni jinde, k rostoucímu křížáků kde pluku nové vždy se přibíraly voje, nezdařilo Bořkovi se ani

jeho druhu Szimkovi, by stopy našli toho záhadného muže, Jeníkův jenž v hrsti držel osud. Proto s vojskem spěli dál a dále,

stále rostoucím jak valná řeka, která cestou sbírá proudy steré, na veletok zvolna rostouc poutí. Co vše viděl v táboře tom Bořek,

až mu žasem přecházely oči! Co tu vojska z různých zemí cizích, pestrých krojů, nádherných co zbraní, krásných ořů s přebohatou zdobou,

zlata, stříbra, drahých krumplování, různobarvých, různotvárných štítů, s erby podivnými cizích zemí: z Uher, Němec, Polska, Italie,

z Francie a Španěl, z Portugalska, od Rýna tak jako od Dunaje, od Temže až k Rhoně, ku Tibeře! Co tu řečí! takto asi zvučel

starý Babel, v rozkaz Hospodinův, když v něm nastal všechněch řečí zmatek. Nechť však sebe více různili se, jedno v svorný poutalo je celek

i směs jejich krojů a jich zbraní: veliký kříž barvy purpurové na prsech, ať zlatém na krunýři, na hrubém ať krzně zbrojnošově,

na plášti, kde pravé skryto rámě mečem mává nebo drží oštěp. Tentýž kříž plál na čabrakách koní, tentýž chvěl se sterých na praporech,

které vesele se třásly vzduchem. Tento vítězný znak Spasitele všecky bratřil, všecky pojil v celek, jemuž nevadila různost řečí

ani mravů. Jaká vřava pestrá, z rána po noc signálů co třeskných sterých trub a rohů, ku modlitbě večerní neb ranní zvoucích voje!

Jaký život v táboře a stanech! Vedle vojska, rytířů a sluhů, co sem divné jen se chasy sešlo, divných řemesel a povolání,

mužů, starců, junů, žen i dětí. Co tu mnichů neznámých mu řádů, holobradých, s hustým plným vousem, různých talárů a pestrých komží,

biskupů, co prelátů a kněží! Táborem co protáhlo jich denně s křížem výše k nebi napřaženým, kázajících, házejících podpal

v srdce davu, nadšení a smělost! Tamo mezi stany třikrát denně mnich čet’ bullu papežskou, již vydal roku třináctého v Lateranu

svatý Otec, zván Innocenc třetí. Odpuštění smrtelných všech hříchů v pádu smrti všem se slibovalo, kteří vzali kříž, v zem Svatou táhli.

Třikrát denně poslouchaly davy, slovem papežovým spíjely se mezi stany, ve stanech pak vínem. Co tu pištců jen a bubeníků,

harfeníků potulných, z všech zemí kejklířů, co tuláků jen, kteří v kapsách neměli nic nežli kostky a hrou v stanech protloukali život,

co tu divných, nalíčených ženských v pestrých úborech všech různých končin! Často hudbou, kázáními, křikem, láním, smíchem zaléhaly uši,

davy stále rostly, vřava s nimi. A to všecko táhlo k Brundusiu starých, vloditi se mělo v jeho starém přístavu, by do Asie

převezli se. Nový tady život. Mnohý kupec jaksi pod záštitu připojil se k voji křižáckému se svým zbožím, však též jiné živly

mísily se v míchanici pestrou Vlachů, Řeků, Arabů i Turků. Poprvé zde Bořek viděl moře, v modři své jak do dálky se táhlo,

velké, smavé na pohled v svém klidu, ale děsné v bouřích svých až k smrti. Za městem a blíže ku přístavu táborem se rozložilo vojsko,

aby jednat mohlo s majiteli různých lodí, ochotni již byli – rozumí se, za dobrý že peníz – přepraviti všecky dlouhou plavbou,

však prý jistou, ku Asijským břehům. Bílé stany spjaty v polokruhu, v dál se táhly jako valná stáda bílých labutí a kajek řadou,

za nimi se táhly rychlo zbité boudy krčmářů a výčepníků italských a rýnských vín a zboží všeho druhu, nápojů a krmí,

nebo tento obr mnohohlavý chtěl též jíst a píti, chtěl se bavit. Křížem krážem každičkou dne dobu Bořek s Szimkem prošli celý tábor,

sem tam bully naslouchali čtení, ku zábavě přihlédali davů, pod večerem při pochodní žáru na tančící dívali se dívky,

na vojíny, kteří v kostky hráli na bubnech, na kejklíře a pištce, kteří o závod tu zápasili o groš z nejrůznějších konců světa.

Oba bystře napínali zraky, hledajíce záhadného muže podle známek, které udal Bořek. Darmo posud, až tu jednou večer

druha svého Szimko zatáh’ v taji za kabátce rukáv a děl tiše: „Hleď, ten kejklíř právě přistoup’ k stolu, vidíš, orličí nos má jak dravec,

jednooký, přes druhé má pásku černou jako celý jeho oblek, pozor jen dej, až pozvedne ruku! Hle, teď pije – vidíš – sčítej rychle

jeho prsty, malíček mu chybí! Vítězství – my máme svého ptáčka, teď jen pozor, uklouznout nám nesmí!“ – „Ví Bůh věčný,“ odpovídá Bořek,

„kterak naň se hodí ten můj popis, úzký klobouk valně pomačkaný s rudým perem, boty shrnovačky, můžeš pravdu mít, ba máš ji jistě,

to jest on, ten neznámý, ten lupič mého synka. Všecko souhlasí tu, jenom chlapce nezřím... to je divné... – Ale za to medvěda má, pohleď,

za sebou jej vleče na řetěze s opicí, jež s ramen jeho skáče a se pitvoří – těch tenkrát neměl. Pohleď, bubínku se nyní chytil,

hraje k tanci medvědu, jenž hloupě skáče sem tam podle taktu hudby, vidíš zjevně, v bubínek jak bije, do opravdy, že mu chybí malík?

Ano, on to, pochyby již není!“ Nespustili oba očí s muže, který v bubínek tlouk medvědovi, jemuž s paže opice se mihla

smělým skokem na šíj medvědovu, co vždy zástup doprovázel smíchem, pokřikem a hlučným tleskem dlaní. – „Ano, on to,“ pravil tiše Bořek,

„ale divno, s sebou nemá hocha.“ Slední rána když dopadla v buben, obratně jej medvěd chytil v pracky a šel vybírati mezi zástup;

stříbrňáků i měďáků liják jen se hrnul ve špičatý klobouk s rudým perem, který nastavoval jeho majitel, jenž ukláněl se

s divným úsměvem svým posluchačům. Tváří v tvář když Bořkovi se octl s Szimkem, který stál vše pozoruje, každý v klobouk větší hodil peníz,

a co s díkem klaněl se jim kejklíř, šeptl Szimko: „Rcete, dobrý pane, kde bych mohl promluviti s vámi mezi čtyřmi očima?“ – „Co libo?“

dosti nestydatě odsek’ kejklíř, „vidíte přec, jak mám času málo, nekažte mi obchod“ – Dál chtěl jíti, ale Bořek zastoupil mu cestu.

„Času máme dost až po produkci, zatím toto vemte za záruku naší dobré vůle.“ Při tom hodil zlatý peníz kejklířovi v klobouk.

– „Jsem vám k službám, až na konci stanů, tábora až na severním kraji jest má bouda, v které přenocuji se zvířaty svými, tam vás čekám,

ku večerní modlitbě jak zazní trouby povel,“ odpověděl kejklíř. „Platí,“ pravil Szimko, „ujednáno, nebudete toho litovati,

my se oba jistě dostavíme, vážného cos na srdci zde leží příteli.“ – „Nuž dobrá, přijďte jistě!“ A již zmizel v davu, podávaje

špičatý svůj klobouk s perem rudým na vše strany; klaněl se, kde dostal, velkopansky tvářil se a s hlavou hrdě vztýčenou tam odvracel se,

kde byl nepovšimnut. Lidu vlna brzy spolkla jej i se zvířaty, dál jej nesouc mezi hlučné davy. „Podivno mi, že jen hocha nemá,“

šeptal Bořek; „tuším, nové spády chystá osud zkoušenému srdci.“ – „Sečkej trochu, však se dozvíš pravdy,“ pravil Szimko. Odešli v své stany.

Sotva večerních trub dozněl hlahol po táboře, jenž se začal tmíti, sem tam pouze strážných ohňů světla s bdělou stráží prokmitala v dálku,

Szimko s Bořkem stany opustili, k severnímu tábora pak cípu pospíšili, jak jim udal kejklíř. Brzy našli z prken sbitou boudu,

v které kejklíř se zvířaty svými přenocoval, špinavý jen hadr oponou jí sloužil místo dveří. Vstoupili hned do špinavé díry

plné divných nástrojů a šatů, beden, žoků; na bidle blíž stropu hověla si opice a medvěd na řetěze u dveří se krčil,

jediná louč ve dřevěném svícnu matné světlo sila v šerý prostor, osvěcujíc fantastickou směs tu přeletavě, u hrubého stolku

seděl kejklíř jednooký, v kostky sám hrál s sebou, by si chvíli zkrátil. Povstal prudce, sotva vešli dovnitř, lek’ se, když zřel oba vstupovati,

neřek’ slova, přistrčil jen jednu prázdnou bednu, místo židle nabíd hostům jí, pak uklonil se málo a ret ve podivný úsměch zkřivil.

Bořek used, Szimko zůstal státi u dveří blíž, jako by stál stráží. Chvíli seděli tak proti sobě; medvěd sotva cizí muže postřeh’,

jal se vrčet v koutě, jedním skokem opice se s bidla snesla, na roh stolku sedla, prackou škrabala se, šklebem pitvorným se na ně ceníc.

Bořek na celém se třásl těle, mocně jemu srdce bilo v ňadrech, cítil, před svým osudem že stojí konečně! Zde nemohlo být mýlky,

dle popisu všecko souhlasilo. Zadíval se mlčky v jedno oko kejklířovo, v kterém seděl pavouk, krčmářka jak v lesích o něm řekla,

a pak zvolna ze záňadří vyňal křestní peníz Jeníkův a natáh’ dlaň s ním blíže k oku kejklířovu, co mu z hrdla těsně sevřeného

bolestně se tato drala slova: – „Znáš ten peníz?“ Kejklíř jen se ušklíb’, nedav odpovědi, za kabátec sáhnul, jakby skrytý nůž tam hledal.

„– Já se ptal, proč mlčíš?“ větším hlasem zvolal Bořek. Postřeh’ ruky hnutí, sáhl na meč. „S takou nezačínej, my jsme dva a ozbrojeni lépe,

po dobrém hleď spíš se vyrovnati, nechci skrblit, jenom pravdu pověz. Znáš ten peníz a pak, kde máš hocha!“ – „Co vám po tom?“ odsek’ drze kejklíř,

„radil bych vám, jestli s touto písní začít chcete, radš se ohlédnouti na stranu, kde tesař nechal díru. Vy že dva jste? Co, my tři jsme tady,

a když hvizdnu – nesahal jsem pro nůž, dobrý pane, pouze pro pišťalku – v mžiku na vás celý tábor svolám, ani rudý kříž vás neuchrání

na prsou a plášti, nás tu více...“ – „Po dobrém ti radím,“ pravil Bořek, „zanech výhrůžek a měj se k řeči, kde máš hocha?“ „Řek jsem: Co vám po tom?

Můj byl – majetek, a s tím si dělá každý, co chce, kterak se mu zlíbí.“ – „Je mi po něm, vždyť jsem otec jeho!“ Mlčky zaťal kejklíř zuby, hnul se

na stranu, kde přivázaný medvěd divně kňučel, jako by snad cítil, nebezpeč že hrozí jeho pánu. U dveří však pozved’ Szimko oštěp

a křik hlučně: „V ráz potvoru zbodnu, jestli napadne ti, odvázat ji.“ Couvnul kejklíř. Bořek vytáh měšec a jej hodil na stůl povržlivě.

„Nechci více za to, než tři slova. „Kde jest chlapec!“ Tři sta je tam skudů. Odpověď tvá přece za to stojí! Jest-li však se budeš zdráhat mluvit,

jako psa tě ubijeme tady! Bůh mi svědkem, ani brvou nehneš, bídný zloději a vrahu dětí!“ Sesinal ve tváři kejklíř, povstal,

ruku na srdce si položil a pravil: „Nejsem, pane, vrah, též zloděj nejsem, kdo by přinutil mne k odpovědi, kdybych nechtěl? Zapru, že znám peníz,

zapru všecko, zapru, vaší řeči že bych rozumněl – co vezmete si? Ale že jsem krajan váš, ač kejklíř, poctivec že jsem, chci mluvit s vámi.

Ryzí pravdu chci vám povědíti, chudák jsem, však nedotknu se měšce, pokud byste plně neodvolal zloděje a vraha!“ Sedl opět,

oddech’ si a začal vyprávěti: „Neukradl vašeho jsem syna, v náruč sám mi vběhl v černém lese, z Čech když k jihu cesta má mne vedla;

já jej našel v lese zmořeného, on sám s prosbou uchýlil se ke mně o přispění v hladu svém a bídě. To jest všecko. Nu, vzal jsem ho s sebou,

chudák sám a v nejbližší když krčmě platit měl jsem a sám bez groše byl, on sňal s krku dobrovolně peníz, který v ruce máte, bych jím platil.

Hoch mne více nechtěl opustiti, zvlášť když slyšel, ku jihu že táhnu za křížáky, a tak šli jsme spolu. Večer po vsích já jsem provozoval

všelijaké kousky, které umím, bedlivě mne hoch váš pozoroval a tu napadlo mi, abych z něho pomocníka časem vycvičil si.

Krátce před tím vlastní hoch mi zemřel a ten vycvičen byl náležitě, dobrou oporou mi byl v mé psotě. Ale záhy seznal jsem, váš Jeník

těla soustavy byl velmi křehké, inu právě, k tomu neobratný, příliš neobratný, přemet jeden nesved’, na hlavu se postaviti,

čirou jemu bylo nemožností; na prsou hned pálilo jej, v boku, v zápěstí hned vyvrknul si ruku – nebylo to možno začít něco

těžšího s ním; o jeho šlo zdraví. Nedivte se, břemenem že brzy stal se mi, má bída stále rostla... Přesto dál jsme svorně putovali,

až když dospěli jsme Brundusia, vhodná nadešla mi příležitost, krátkou cestou zbaviti se chlapce...“ „Tys jej zabil, chlape!“ zahřměl Bořek.

– „Nezabil, já nejsem vrahem, pane, jsem jen chudý, povržený člověk, já ho prodal...“ – „Tedy prodán, prodán! Do otroctví prodán přehanebně!“

Zaštkal Bořek, dlaněmi tvář clonil, a skrz prsty tekly jemu slzy bohaté jak hrachy... „Prodán, prodán! Jeníčku můj, toť tedy tvůj osud!

Prodán do ciziny, do otroctví! Oč by lepší byla smrt, můj hochu!“ Chvíli bylo ticho v boudě, vzdechy rytíře jen zněly v pausách tichem,

z venčí od ohňů zněl signal stráží, louč v dřevěném svícnu zhasínala. Mlčel Bořek s Szimkem, mlčel kejklíř, otce bolem sám byl mocně dojat.

„Teď mluv, chlape, komu jsi jej prodal, jenom to mi řekni a my půjdem.“ Po chvíli děl odmlčení Bořek. – „Ano, prodal – nedivte se – z bídy...“

koktal kejklíř – „Však jsem sobě pomoh’, koupil medvěda si cvičeného s opicí, teď vydělávám s nimi.“ Kejklíř děl to, necítě, že otci

každým slovem zarývá hrot v srdce. – „Komu jsi jej prodal?“ zahřměl rytíř, převrh stůl a vrh se na kejklíře, mocně zatínaje silné prsty

v jeho hrdlo a jím divě třesa. „Chladný zůstaneš tu pod mou rukou, bídný Jidáši a sprostý vrahu!“ Na celém se těle třásl kejklíř.

– „Pusťte, povím – jen mne nevražděte, všecko povím!“... Nepustil však Bořek svoji kořist, uvolnil jen prsty, aby mohl mluvit kejklíř. – Nuže!

Zahřměl znova Bořek: „Zpovídej se!“ – „Já jej prodal,“ koktal siný kejklíř, „já jej prodal, pane, za sto realů tady v Brundusiu, jakýs Kislar,

poturčenec, má zde obchod s dětmi, které posílá pak do Asie... Doptáš naň se snadno, Kislar aga říkají mu... má krám u přístavu,

ale pusť mne – nebo zajdu... pusť mne!“ Pustil na ta slova prsty stuhlé s hrdla kejklířova rytíř, kynul soudruhovi, jenž stál blíže dveří,

neřek víc a vyrazil v noc černou, věrný Szimko běžel jemu v patách.