VII.

Rci, nač jsi vzešla v sklonu mého žití, ty hvězdo, již zvát musím večernicí? Že ozařuješ vrásky jen mých lící, tím víc mé srdce tvoje kouzlo cítí.

Rci, nad mohylou truchlivého mládí nač vypučel jsi, květe čaruplný? Žes nad poslední skloněn žití vlny, tím více cítím, jak tvá vůně chladí.

Já posud sám šel myšlenek svých drahou, v mé dílny taj nevniklo oko cizí, já posud sám tkal lemy oné řízy, jíž božství světu tají pravdu nahou.

A v pustých nocích skloněn nad balvany jen nad svou hlavou kahan plápolavý sám, tvorčí duch, jsem dělil chaos tmavý, plášť s beder božství strhnuv hvězdotkaný.

A jestli náhle v noci přítel vkročil na práh mé dílny, já hned lampu srazil jsem s čela si, žár ňader ledem zmrazil. Kdo říci můž’: „Já v bolestech jej zočil?“

Neb bolestí jest každá práce ducha. Jak spánky vrou, jak rdí se žíly čela, jak kyklopická kladiva by hřměla pod lebkou, v myšlenku kde zraje tucha.

Tak navyknul jsem samotě a trudu, jsem stár a umdlen; vím, že v resignaci čím hlouběj’ člověk padá, tím víc ztrácí, vím, že jen klam spí v lásky sladkém bludu.

Jak celý den by nebe v mlze spalo a k večeru až nad nevlídnou stepí mrak stržen stkal by západ velkolepý, až kolem vše by v zlatém ohni stálo:

Tak náhle, když mé žití v sklonu stojí, ty, Colonno, jsi nad ním zjevila se, nad pustou stepí slunce v zářné kráse, a zjasněno vše velebou plá tvojí.

A v srdci mém jest jako v podjeseni, když z mlhy říjnu kmitne paprsk sladký, že mnil bys, jaro že k nám přišlo zpátky; tak vše sní v lesku a plá v tichém snění.

Na lukách znovu pučí tráva mladá, plá hrozen, rdí se jabko granátové, a přec roj čápů v dálku nebem plove, a rudé listí s jilmů tiše padá...