Vzkříšené tajemnou mocí
z hrobů svých povstaly v noci.
Vichřicí hnaly se kolem,
úpěly, vzdychaly bolem.
Bílý háv, kostnaté líce,
ve hnátech držely svíce.
Mlhou a v měsíčné jasy
vířící zněly jich hlasy.
Slavné jak sborové pění
asketů v mystickém bdění.
Zoufalý, vzteklý ryk jeden
jakby kdos k popravě veden.
Nyjící v tónů mdlých změti
jakoby zpívaly děti.
Vášnivé, jásavé, šťastné
jak v smrti shledání krásné.
Hnaly se kolem tak nocí
vzkříšené tajemnou mocí.
Všecky ty jásoty, mdloby,
od věků jež spjaly hroby,
celé v nich lidstvo se chvělo,
vášeň, cit, rozum i tělo.
Vichřicí hnaly se kolem –
A já svým chápal je bolem.