Jak slizcí hadi kořeny se vinou
po šikmé stráni, zrytý mech se čeří
a korunami stromů, jež se šeří,
kaskady zvuků jako moře plynou.
Kdes pádné rány seker zní a hynou,
ve výši datel zobákem čas měří;
tu po zemi, tu houštím chumáč peří
jak vloček, hvězda, letí klenbou stinnou.
Teď choral větrů zadul z hloubky temně
do starých sosen, se skal mlčenlivých,
štěrk drobný řítí se ve spádu stálém.
A stromy ve nárazech bouře divých
se zmítají, že řek’ bys, stará země
se chvěje posud pod kentaurů cvalem.