Když v noci vítr ulicemi šílí,
má duše ihned o závod s ním cválá,
s ním vyje, sténá, úpí, pláče, kvílí,
to bouř a vzdor, to skřek a honba stálá.
Však sotva oba úsvit jitra vidí,
hned poznají, že vše to bylo darmo;
zas duše skloní se hned ve jho lidí
a vichr ve kosmických řádů jarmo.
Nechť třeba oba zas jdou starou drahou,
jak otroci v klád svoru pracující:
ten vzkřek a vzdor – byl oběma přec vlahou,
ten kvil a pláč byl hymnou jásající!