Lká vichr, šílenec to, ulicemi,
jej honí hrůza bez dechu a stání.
Snad světa duše jata, veřejemi
otřásá žaláře kdes na dně, v zemi,
a zoufající po světle se shání?
Slyš, zní v tom nářek zápasících duchů
a vřava, v níž se druh na druha věsí,
je boj to, jeho zlomky pouhé k uchu
se nesou, kdes v nesměrných pláních vzduchu
nám neznámé se katastrofy řeší.
Boj titanů! Plec drsná proti pleci,
pod nimi černý přelud, zem a moře!
Či orel, bouře, ve vesmíru kleci
jen křídla rozmách’, aby jednou přeci
se napit mohl zlaté, hvězdné zoře?
Či, vichry, s křídel, která nevidíme,
se hrnou vaše hrozné symfonie,
či bojů kosmických, v nichž chaos dříme,
jste zbytky! či snad v družině vám hříme
duch, který světem zmar a zhoubu sije?
Ó mořské pláně, hroby pohyblivé!
ó stezky pouští, plaché jak vln rýhy!
Žeň velkou máte z každé bouře divé,
prst neznámý když přehazuje v chtivé
své touze list za listem vaší knihy!
V té chvíli, mohylou kdy mžik je malý,
já cítím soucit ke každému vraku,
v čas vmýšlím se, na břehu moře v dáli
kdy bděli jsme a v noc jsme naslouchali
zrak vzpírajíce temnem ku majáku!
A jestli nocí houkla rána z děla,
my zajásali jako nad svým štěstím.
Kéž, lidstvo, loď tvá v přístav též by vjela!
Kde maják tvůj? – Má duše chví se celá,
vždyť životem ti cestu v přístav klestím.