Víc nežli jindy dnes tě blízko cítím,
tak stojíš za mnou, díváš se mi v pero,
to vázne, jakby šotků malých stero
mu hrálo na hrotu – Zda v sloku chytím,
co šeptají? Strž duše mojí kvítím
a hudbou plní, takže její šero
se taví v řeku slunce, snů mých dcero,
po které jdeš, bys vládla mojím žitím.
Ó přijď! Však zůstaň státi po mém boku,
buď dech mých ňader, křídlo mojí touhy,
buď slzou víček, oka zřítelnicí!
Dej, ať čtu spasení v tvém sladkém oku,
a v život, bez tebe jenž plyne dlouhý,
buď, když ne zorou – aspoň večernicí!