Z Kastilie s many svými
v divokém Cid chvatu spěl
do Toleda, kde vyhnaný
Alfons, bratr králův, dlel.
Ale ku Sanchovi králi
zástup hrabat, pánů šel,
kárali jej, takového
reka ztratit že by chtěl.
Jakým Ruy Diaz de Bivar,
který nad všemi se skvěl,
brzy pochopil don Sancho,
že by poslechnouti měl.
Ku Diegu Ordonězi,
by šel pro Cida, on děl:
„Rci, ať přijde, se vší poctou
uvítám jej, kterou měl.
Majordomem učiním jej,
aby nad mým domem bděl.“
K Cidovi tak don Ordoněz
ručes s poselstvím tím jel.
Cid tu svolal many svoje,
jich by zdání vyzvěděl,
zda lze poslechnouti krále,
jak by každý rozuměl.
„Poslechněme!“ řekli všichni,
„v míru se král nabízel,“
šli, a Cid šel s nimi k dvoru,
jak se to král dozvěděl,
šest mil naproti mu vyšel,
pět set reků s sebou měl,
z dálky, jak Cid viděl krále,
s Babieçy dvorně sjel.
Políbil mu obě ruce
a s ním k dvoru uháněl,
každý z reků Kastilie
velkou radost z toho měl.