Jako oko matky země lesní tůň se dívá ke mně, v brvách rákosin se skrývá. Větřík vlnou nezachvívá
a jen temně, přetajemně dýchá šumná třtina snivá. Javor její hustou mříží v průsvitné se vodě zhlíží,
zamyšleně v tůň se kloní, kde se stíny mraků honí, prchají teď – teď se blíží, závojem tůň šerou cloní.
Ticho – ani v skrytu snětí nezříš stopu po ptáčeti, motýl travou nemihne se, brouček listem nezatřese,
ozvěnou sem jen cos letí, jakby kdosi dýchal v lese. V bezvětří zvuk uhasíná. Čím jen chví se slabě třtina?
Ani žába, jiskru v oku, nezčeří ji v hlučném skoku, ni pavouků havěť líná, visící vln ve hluboku.
Svou přec rákos dále vede, z tajných zvuků píseň přede, jakby elfi po leknínu tancujíce, pavučinu
natáhly jak strunky šedé na list jak na mandolinu. Divná píseň v snivém ruchu tak se zalichotí uchu,
stojíš dlouho nad tou tůní zvukem dojat, zmámen vůní. Ticho! – teď slyš, kroky duchů z temna spějí na výsluní.
Jak by polní koník křídlem vrznul, jakby motýl s šídlem mezi travou, mezi sítím, mih’ se velkých svlačců kvítím:
neviditelným tak zřídlem k světu zvuk se dráti cítím. Tajné zvuky písně tklivé, nyvé, snivé, zádumčivé...
Či snad z mého srdce tluku tlumočíce jeho muku v této lesní tiši snivé samota vám dala ruku?
K luznému vás tanci svedla, z měsíce vám struny spředla? Z kapek rosy na pažitu a z hvězd padajících třpytu,
z vrásek, do nichž starost sedla, z vášní zchladlých, z mrtvých citů? Nevím! Cítím v duši pouze v písni třtin, jež zvoní v strouze,
sympatický tón a sladký, jak je radosti mžik krátký a jak člověk v marné touze v štěstí eden vždy chce zpátky!
Cookies on Poetry Cove