Těžce voní akacie,
že až závrať hlavu jímá.
Zda to srdce země bije?
Ne, to dutě z dálky hřímá.
Jako zlaté jiskry v keři
španělských much dav se točí,
řek bys, že to tekou v šeři
žhavé slzy noci z očí.
Nad pahorků modré lemy
vzpjal se velký měsíc žlutý,
jako lampa hledí k zemi
zamyšlený, nepohnutý.
Jako v závod květy dýší,
zdroje šumí, slavík zpívá,
akacií květy v tiši
do vlasů ti větřík schvívá.
Kdesi bouř – zde čisté nebe!
V srdci mém bouř rovněž děsná,
ale když jsem blízko tebe,
je v něm azur, zpěv a vesna:
A tak písně mojí slova
spřádají se mezi stromy
jako píseň slavíkova
mezi vzdálenými hromy.