VI. Teiresias k chlapci jej vedoucímu.

Tak, dej mi ruku! Veď mne, jak zvyk můj na pobřeží starého moře.

Slyším vlny z dálky, jak hučí, o skály se lámou, slyším ptáka, v keři jak šustí křídlem,

vím, že nad sněhem zkvetlé myrty zas kolébá se motýl, a v tymianu že bzučí včela.

Ale divno! Dnes tvé kroky neslyším, hochu. Což poslední snad smysl

mi vzali Nesmrtelní, mne chtějíce tak připravovat na děsnější noc hlubší, než ta jest, v které žiji?

I ruka tvá jest jiná! Jest jaksi měkčí, jak sahal bych v podzimní mlhu, jak chytal bych stíny.

Stůj! – Nyní jdi dále. Jdeš? – Neslyším... Proč nemluvíš?... Kýs divný van

tak chladný a ostrý se chvěje kol mých skrání – Jdeš? – Neslyším tě opět! Stůj! – Chci ohmatat tvou hlavu,

tvé tělo! Nic... mlha... stíny, a přec dál mne vedeš... Ó tucho! – Ó veď mne tedy dále,

v mhu, stíny, mlha, stín sám, znám tě – Tys Hermes! Co, – mlčíš? A jsi-li ty Hermes,

pak nejsem živý, jsem duch jen, stín na zdi, přelud...

Buďsi! Dej mi tu ruku z mlhy, tu ruku vlhkou, měkkou, plnou stínů, a pojďme!