To všecko zde bych snes’ již rád,
jen kdybys, líbezná a milá,
při každém nezdaru mém byla,
jej chtěl bych z ruky losu brát.
Neb vlídným tvojím úsměvem
v zdar proměniti by se musil,
a co jsem strádal, co jsem zkusil,
by sladkým věnem bylo v něm.
Však bez tebe se všecko tmí,
i štěstí ztrácí lesk i barvu,
zřím na všem prázdných očí larvu
a slyším fatum, kterak hřmí.
Tys opustit mě neměla!
Tvá radost v očích s milým hlasem
jak mohla prolnout duši časem
a pro vždy, než se setměla.
Teď vše to tam! Zbyl z všeho klam!
V tvých očích tma, noc na tvé kštici,
a já tak sám a zoufající
jen vzpomínám, jen vzpomínám!