Rci, jaký stín pad na tvou drahou duši
a zčeřil její hlubinu?
Já neuhád ho... sotva duch jej tuší,
a přec mne hněte, přec mne drásá, kruší...
Ó věděti jen příčinu!
Tak seděli jsme klidně, tiše spolu
a hovor plynul a s ním čas,
tak rozuměli si, tak bez všech bolů
dva květy byli jsme na jednom stvolu,
na jednom stéblu dvojí klas.
Mé padlo slovo? – Myšlenka Tvá létla?
Kdo, rci, stín tento zavinil?
Co zkalilo nám celé moře světla,
v němž duše naše zpívala a květla,
ký mrak tvé čelo zastínil?
Ó zapuď jej! – Vstal z minulosti mojí?
Pak tisíckrát ji proklínám!
Vstal z budoucna, jejž duše Tvá se bojí,
ač darmo, neb můj duch při Tobě stojí,
co mohu, jsem, Ti dám.
Ó zapuď jej! S ním každé slovo křivé,
byť žertem bylo, vtipem jen!
Ve věcech lásky, důvěry mám snivé
rád oko Tvé, jež dí: Vše jako dříve,
my skutečnost jsme – všecko sen!