Když váhy svojí mísky Osiris
nad mrtvým nechal spadnout, již byl souzen.
Však to byl smrtelník – Osiris božství!
A křesťanství jak učí, sotva z těla
duch vyjde, k soudu sedá Ježíš Kristus,
vše odhadne, co zásluhou a bludem,
a soudí dobře – jistě spravedlivě,
neb on je božství... To lze všecko chápat.
Však umře velduch. Jmeno jeho leta
rtem tisíců jak zlatá včela spělo,
a každý cítí této ztráty tíhu.
Však nezasedá Osiris ni Kristus
v soud ukvapený, ale špačků četa
a chlapců koncil. – Pokrytec a šosák!
– Ten, velký spisovatel? Skoro myslím,
že ani spisovatel nebyl vůbec!
– Já nečetl jsem ni dva jeho řádky!
– Byl největším, když přestal psát a mlčel!
– Ten přežvýkavec cizích myšlenek!
– A konec konců: Kdo z nás vůbec o tom
ví ještě, že dnes žil a světem zatřás?
– To jakás legenda, on vůbec nebyl. –
Snad byl bych přece zamyslil se trochu
nad tímto soudem špačků nebo dětí,
jenž nad mrtvým tak soudil, psal a tisknul,
však u nás ještě živým tak se děje,
tu věru škoda – zamyslit se vůbec.