Řádila bouře celou noc divě
po sadě, po lese, v poli a nivě.
Řinčela okny, hvízdala krovem,
ulétla k ránu s bohatým lovem.
Nejkrasší růže zlomena v sadě,
vedle ní poupě, v spanilé vnadě.
Na lístkách dešťné krůpěje leží,
růže i poupě, obě tak svěží!
Matka tak mladá, dítě tak sladké,
zdeptáno obé ve chvílce krátké.
A zrak, jenž stíhá matku i robě,
ptá se jen: „Bože, proč obě – proč obě?“