Starou onou zadní brankou
zavřenou jsem neviděl,
pod praporem rudým zástup
tří set na koních jsem zřel.
V středu těchto tří set mužů,
s márami vůz zdobný jel,
na márách tam rakev stála,
v které mrtvý panic dlel.
Gonzalův syn, Don Fernando,
pláč sta panen za ním zněl,
ušlechtilých dívek, všecky
za příbuzné své on měl.
V třetím, čtvrtém ve koleni,
strýček, bratr, švakr, žel,
Urracy pláč nade všemi,
vzduchem žalostně se chvěl.
Kterak onen kmet Gonzalo,
paní potěšiti chtěl!
„Moje dámy, proč ten nářek,
moje dámy, proč ten žel?
Neplačte tak, moje dámy,
že mi syn můj v boji mřel,
čtyři synové mi zbyli,
a on statně krvácel.
Neumřel mi v krčmě kdesi,
nad kostkami kde by bděl,
pro Zamory čest on padl
nebo pro čest její vřel;
umřel jako statný rytíř,
v plné zbroji pad a mřel.“