Na jedno jsem zapomněl,
ač mi hlavou skoro věky letí,
jak lze, aniž bys to chtěl,
příteli či bratru překážeti.
Náhle v oči padne tíž,
šel bys krajem světa zmdlený domů,
někomu však překážíš,
ale, Bože! čím a, Bože! komu?
Ano, bratru, příteli;
vedle sebe šli jste dálnou poutí,
spolu všecko sdíleli,
náhle on se nemůž’ volný hnouti.
Přes jednu tys vyrost’ noc,
on se děsí, závidí a bouří.
Jaká démonská to moc
jeho nítí krev a mozek chmouří?
Chtěl být sám, kde ty jsi dnes;
a co já jsem? – Zasmějte se, děti!
Chtěl bych zalézt, odkopnutý pes,
nikomu však nechci překážeti.