Jdou lidé spat – ó budiž jim to přáno,
to lázeň tepla, měkkosti a něhy,
kam slot a zloby nevrážejí šlehy,
toť opium, moc jehož trvá v ráno.
Jdou lidé spat – co sladkých dum tu stkáno!
Jak mizí v dálku skutečnosti břehy,
jak ukájí se sterých vášní žehy!
Buď velebena, snů edenská mano!
Jdou lidé spat. – Proč této sladké vládě
jen umělec se, jak jen možná, vzpouzí,
či lepšího cos najít můž’ v své práci?
V sled podlehne i on snu sladké vnadě;
leč myslitel přec znovu rád se vzbouzí –
Sen žití zradou jest, proč žití ztrácí?