Pustého moře na pobřeží, kde divokých vln bouřil šum, si used’ plný těžkých dum kmet Iolas, v dálku zřel,
jak vlny dmou se, na příč běží, jak duní a se věží, jak břeh se zvolna tměl. I zalkal z hloubi duše svojí,
vzpjav k nebi chvějící se páž: „Ó bozi, jste-li lidstva stráž, proč opuštěn jsem teď? Co mohu stařec v hrozném boji
v běd různých roji? Jsem jako v moři smeť. Vše smysly jako zrádné krysy, kdy loď má v bouři utonout,
mne opouštějí, každý oud chví chabostí se mdlý, ten nejsem, jenž jsem býval kdysi, mé tváře rysy
jsou papyrus, jenž tlí. Ó cítím, krutý trest je stáří, to svrchovaná běda běd, přeludem zašlých mladých let,
s výčitkou vzpomínek. Ó kde jsi, mládí, jas tvůj září jak výsměch samotáři v čas, kde víc nejsem rek!
Chtěl hlavu svou bych roztříštiti o skálu skrz pěn kouř a dým, však běda! na krok nevidím, chtěl v hruď bych vrazit meč,
však selže dlaň v tom, co se řítí, mně břemenem tak žití a zrády pouze léč!“... Tak úpěl, náhle k němu s výše
se sklonil velký světlý stín; sjel s nebe, vystoup’ ze hlubin? Jak přelud blíž se nes’, kmet hlavu vzpjal, rtem pohnul tiše:
„Tvůj pohled úkoj dýše, znám tě, ty’s Herakles! Smrt nedáš mi – ó díky vroucí! hleď, skláním v pokoře svůj týl...“
„Ne – život jsi ty zasloužil, jej nesu ti,“ stín děl. „Či myslíš, v nebes záři skvoucí tvé služby lásky žhoucí
že snad jsem zapomněl? Zda pamatuješ, druhu milý, náš s hydrou zápas společný? Či myslíš, že jsem nevděčný?
Můj tebou celý zdar, já srážel, vím, pln božské síly kdys hlavy hydře – však v též chvíli ty házel jsi je v žár.
Nebýti tebe, starý brachu, byl z každé hlavy nový zmok; já ťal a hlava s šíje v skok... Než mohla vzrůsti v ráz,
tvou paží hozena v lvím vzmachu se splaskla v ohně nachu jak list, jejž sžehl mráz. Stít hlavu hydře – všecko není,
však zničiti ji pro vždycky, to velký čin a nadlidský, ty’s čin můj dovršil, ten nepropadne zapomnění!
V dík ať se opět pění krev jará v spleť tvých žil! Vstaň zase v nový život smavý, v sil nových plesej přerodu,
měj mládí, radost, svobodu, ciť příboj žití zas!“ – Děl tiše, dotk’ se jeho hlavy, dal údům, smyslům zdraví,
sluch uším, očím jas. Pustého moře na předhoří, kde divokých vln bouřil šum, vstal náhle Iolas z těžkých dum
zdráv, bujný, čilý vstal, vstříc plesný pozdrav jásal zoři; břeh ohněm hoří kde Herakla stín stál...
Cookies on Poetry Cove