Ferdinand král byl již hotov
s rozdílením svojích zemí,
brzy smrt svou očekával,
která hrozila mu z blízka.
V smutný sál když vstoupila tu,
zahalený v černou zdobu,
Urraca již zapomněná,
prolévajíc slzy hojné.
Před svým otcem, před svým králem
s povinnou hned klesla úctou
k loži ždajíc zulíbati
v slzách ruce mu i nohy,
a když něžným, tklivým pláčem
svoji bolest projevila,
hlasem, pokora v němž zjevna,
infantka tak promluvila:
„Otče, jaký zákon božský
nebo lidský vás jen svádí,
byste obohacoval jen
muže, vyděďoval ženy?
Alfons, Garcia i Sancho,
kolem vás že vždy se točí,
dostali vše statky vaše,
na mne bylo zapomněno!
Nesmím býti vaše dcera,
býti jí, vás přinutila
příroda, abyste na mne
v změnách losu pamatoval.
Zplozená-li nejsem právem,
bastardem bych potom byla,
bastardy však zaopatřit,
sama příroda vám káže.
Není-li však, jak dím, tomu,
ó pak rcete, jaká vina
může zde mne vyděditi,
odsoudit k takému trestu?
Ženu vy jste vydědili;
zda jste uvážil to, pane,
co si počnu bez manžela,
bez jmění a bez baronů?
Jestli nedáte mi statků,
v cizích bydleti chci zemích,
zhanil jste mne, neprohlásím
nikdy za vaši se dceru.
Šlechetná krev zůstane mi,
ale urozenost svoji
v cizí zahalím již řízu
zavržena tvrdě otcem.“
Taká slova hovořila,
mlčíc čeká na odpověd;
začly téci její slzy,
sotva ztichl její nářek.