Do moře zlata samé zlato živé
se slunce kácelo. My stáli tiše
v mír vhrouženi, jenž tek jak z plné číše
na keře, stromy, skály mlčelivé.
Tu po mém boku dechlas v ticho snivé
jak vánek lehce přes fialky dýše:
(Ty odpustíš, ó Shakespeare! že píše
tvůj obraz ruka, každé jiné lživé
jest slovo její hovor postihnouti!)
„Ó kéžby mohla takto v plné slávě
má duše s tvou jak slunce zapadnouti!“
A cos to řekla, skloněn k tvojí hlavě,
já cítil, jak tvá duše s mou se pojí. –
Spíš pro vždy, moje Slunce, v duši mojí!