Což opravdu již umlkám?
Ba, nechci tomu věřit sám,
však datum přesvědčí mne,
i Homer že si zdřímne.
Byl čas, kdy vždy jsem píseň měl.
Proč jsem tak dlouho oněměl?
Což neměl jsem co říci
k své duši stenající?
Ach, ano, leccos jsem jí řek’,
leč vlastního se slova lek’,
a verš jsem nedozpíval,
spíš v mlčení se skrýval.
A vím, to klamný nebyl blud,
to básnický byl pouze cud,
co srdci nejvzácnější,
tlít nechat v jeho skrejši.
Dnes nitro své když přehlížím,
tu z těžka již je zatížím
závažím písně novým –
teď líp si v chládku hovím.
A na siestu patře svou,
se dívám, jak se jiní rvou
o lauru jeden lupen,
jenž zítra bude ztupen.