Poledne když na vteřinu, hodiny když dvanáct bily, z Leonu se všichni grandi k stolu krále shromáždili.
Aj tu mezi dveřmi sálu Campeador čacký stojí, na smrt ubledlá tvář jeho, ale v plné stojí zbroji.
Jeho hlas zní jak bouř hromu, v ucho krále dopadává: „S nebe žádám spravedlnost, jíž mi dopřát, král se vzdává!“
Úžas schvátí hodovníky, více netěší je kvas, přátele ty starost jímá, soky Cida chvátí žas.
„Králi, žádám pomstu svoji, cesta k ní ač volna jest, zvykem mým jest, v krvi zrádců svoji že omývám čest!
Maurští králi jsou mi bratry, slouží mi jak moji mani, sotva prápory mé uzří, chví se bázní polekáni.
Zhanbeny jsou dcery moje, Doňa Elvira i Sol, popřeš-li mi moje právo, sám svůj dovedu mstít bol.
Syni jich to odpykají, odvetou zlou chci se mstít, nebo nemá žádný šlechtic krve svojí zrádcem být.
Alfonse, cti hleďte mojí, Bůh ať o vaši dbá čest, zrádcům jestli uvěříte, krmě vaše – mor vám jest.
Jestli já jsem urazil je, v poli stojím, bojovník! Mojí páži, meči mému vzešel pravý okamžik!“
Ukázal pak záda jemu. Od kvasu král rychle vstal, aby svolali se sněmy, v celý Leon rozkázal.
Cookies on Poetry Cove