Na sloupech dórských na návrší malém
ční v dálku, zdá se, na chodce že kývá,
mech sedl na skuliny jeho zdiva,
sní jako báje ve rozkladu stálém.
Však v slunci jako luny pod opálem
soch řada z něj se tupým okem dívá,
sbor císařů, jimž nápis hymnou zpívá
vryt zlatem vybledlým dnes nad portálem.
Mír chtěli vrátit světu v bouří jeku.
Mír sami mají teď v tom chrámě míru,
zří klidně v dálku oči mramorové...
Zdá chodci se, že přešel Lethy řeku,
když sem se prodral ve komárů víru,
jen jestli mír se marnost všechno zove.