Utajená ve svých skalách
zřela jsem tě nad vodou,
skalní drozd co v sladkých škálách
opájel hvozd lahodou.
Cos tam dělal pod večer?
Zakletá já v svoji sudbu
slyšela jsem pouze hudbu
sfer.
V Heliem kraj zatopený,
jenž se nížil v moře hloub,
na bílé jsem zřela pěny,
na červánků žhavý sloup.
V jisker výheň pěnou hrál,
opál hodil do leknínu,
chvěl se v jasu a pak v stínu
splál.
Jedna divá labuť táhla
na sever a zpívala;
to prý značí smrt – já znáhla
za ni jsem se dívala,
v tom tys na břehu se mih,
k zrcadlu té lesní vláhy
sklonil jsi se celý nahý,
tich.
Skláněl jsi se víc a více...
Cos tam jenom vidět chtěl?
Zlatem tkané svoje kštice
a svých údů sněžný běl?
Či chtěl’s zmámen tíží snů
nymfu k sobě v objímání,
strhnout, vnořiti se za ní
k dnu?
Viděla jsem tebe z dáli,
ztepilost tvou a tvůj vzrůst,
ale spjaté v žernov skály,
slovo nevyšlo z mých úst.
Ve vodě jsi hledal nah,
všecky vděky svého těla,
a já vzdychnout neuměla...
Ach!
Odcházel’s tak uklidněný,
vlastní krásou nadšený,
necítil’s mé srdce ženy,
plné sladké ozvěny.
Zpívals, aj tvůj mladý hlas
zvlnil dávno spící lesy,
ozvuk můj se slabě kdesi
třás’.
Odcházel’s a nevším sobě,
co vše echo chytit můž,
hrdý, sličný v mládí době
vůči slabé ženě muž.
Odešels. Kol klid a šer,
jen já zakleta v svou sudbu
slyším z dálky pouze hudbu
sfer.