VI.

Noc mžikem v těžké uběhla mi práci; mdlý myšlením, bych jitra užil krásu, jsem s Dantem v ruce vyšel na terasu, vzduch svěží byl a v jednom plesu ptáci.

Já do kraje a na město se díval, na brány, věže, paláce a rumy, kde Tibera lká a kde cypřiš šumí, až budov lem kde v modrý obzor splýval.

Co utkvěl zrak můj v květném dolu smavém, co básníka duch poutí doprovázel, jak v zvyku mám, jsem ptákům drobty házel, jenž s keřů k nohoum mým se sletli davem.

Vše tiché bylo, sotva motýl chvatem let za včelou, cikada sotva steskla, ve ňadrech mandlí časem rosa bleskla, a na staré zdi hrozen hořel zlatem.

A starý hněv a staré nesouzvuky i v srdci mém juž zvolna usínaly – jen z básně přede mnou se stíny hnaly těch, které v peklo svedly lásky muky.

A víc než jindy srdce mého jíní pod sluncem touhy milování tálo; já zapomněl, že času tomu málo, co mladosti mé hrob juž cypřiš stíní.

V tom z ulice jsem slyšel ohlas kroků, šum blížil se, i naklonil jsem hlavu, a v šlechticů a kněží zdobném davu jsem paní zřel – mám věřit svému oku?

Vlas bohatý ku skráni úbělové se stáčel níž až k lemu černé řízy, jak slunce pramen mihne se a mizí, by lesa tmou zas bleskl v kráse nové.

A vlas ten tkal jí kolem čela blesky, zrak něhou plál, jíž neukojí země, a maně vzplál zas ideal můj ve mně na zlaté půdě byzantinské desky.

Já neviděl víc, jak mi v pozdrav vřelý se chvěla péra na kloboucích pánů, já musil hledět za nimi v tu stranu, kde zanikli... Ó lásko, znám tvé střely!

To ona, k níž mé myšlení se neslo! I zajásal bych v opojení snivém jak plavec, který v bouře zmatku divém, v hře sporných živlů náhle našel veslo.

Ó Paolo! Ó Francesco! juž chápu ten lásky žár, jímž zapomněvše sebe jste na smrt šli pro jednu chvíli nebe! Jak vy vše z duše rvu a ve prach šlapu!

Juž modlu mám, ku jejímž nohoum složím, čím zajásám, čím zachvěju se v bolu, mám paprslek, jenž vzroste v aureolu, mám lístek růže, jejž provinu hložím!

Kol ticho vše a sotva motýl chvatem let za včelou, cikada sotva steskla, ve ňadrech mandlí časem rosa bleskla a na staré zdi hrozen hořel zlatem.

Má bolesť usnula jak stará lvice. – Na drobty marně čekali kol ptáci, mně Dante vypad’ – duch se v dumy ztrácí, a téhož dne jsem rovněž nečet’ více.