Nejlépe myslí se na zlatou vesnu,
když hodně se a hustě sněží;
Kdykoliv o lásce v myšlénky klesnu,
tu jistě srdce, to srdce
za láskou žebrotou běží.
Když tady jaro jest, nevíme o něm
pro kvítí, úsměvy, zpěvy;
čas v lásce utíká splašeným koněm...
tu jistě srdce, to srdce
štěstím že spíjí se – neví.
Potom však zdiveno, všecko když mine,
květ přírody i kvítí ducha,
v podivném sousvětlí všecko když hyne:
tu cítí srdce, to srdce,
nejsladší byla jen – tucha.
Nikoli vesny ty jásavé hody,
ani ten smyslů všech zmatek:
pouze ta tucha, ten sen plný shody,
to ticho, ó srdce,
byly jen pravý tvůj svátek!