Ta tvrdá česká země udupaná,
rci, odkud béře svěžesti a síly,
v květ všady že vzplá růžový a bílý
a ještě věří v příští svého rána?
Neb jinak sedrána již, vyčerpána,
plen cizích, kteří zevšad po ní střílí,
plen vlastních, již se nad ní v boji chýlí,
by dávno klesla, laň se všech stran štvaná.
Zem věří v jaro. Mějme také víru.
Však země slunce má, jež divy koná,
kde naše slunce? – Buď jím, lásko svatá!
Ty veď nás k vesně, k volnosti a k míru,
buď sluncem, ať omládnem jako ona,
ať našich skutků žeň je vrchovatá!