Se zlatých vlasů drahokamy hází
do řeky slunce v pršce démantové;
zdi staré kryjí květy broskví nové,
vzduch jasný jest a blankyt beze hrází.
Květ plané třešně padá na mech v mlází,
jdou ptáci z jihu jako mládí snové,
kol tajný ruch, jak nevidění rtové
by hledali se! V srdce touha vchází.
A nedá to, též musíš vyjít k lesu.
Hle, s fijalkami jak po vlhkém vřesu
dav dětí bosých běží! Pentlí vine
se cesta, kterou přišly, v háj se točí...
Rci, písni, krásnějším co modrem kyne,
zda azur, fijalky, či dětské oči?