Můj Jacinte! V své dětské víře jisté
jak maják v tmy pláš na vysoké skále,
tam zakotven v hloub, k hvězdám patříš stále,
kde Stella maris hoří v záři čisté.
Díš k našim vášním: Odstupte a zmizte!
Díš k našim bojům: Zaplaň, ideále!
Jak mágům svítil’s v pouti víry malé,
kdo hynou, s kříže obejmi je, Kriste!
Sám, skoro sám svou pěješ báseň lásky,
na srdce toho skloněn, který z prachu
zved’ hříšnici, jenž bludy naše chápe.
Ty neznáš srdcí ani čela vrásky,
jsi napřed celý stopen zoře v nachu,
kde Michal na leb Satanovu šlape.