Číš světla k zemi nachýlil
den mladý, kol se rosa třpytí,
červánek hvězdy rozptýlil,
a pouze jediná jen svítí.
Z ní padá mír mně do duše,
ta hvězda se jak oko dívá,
to hvězda tvá, ó Venuše,
tvá hvězda tichá, sladce snivá.
I patřím na ni s důvěrou
a potápím se v staré báje,
a vidím, s divou nádherou
jak sen mé duše v pravdu taje.
Ó paní lásky, na světě
ač nemáš, kam bys kladla hlavu,
ve matném lesku perletě
té hvězdy zřím tvou celou slávu!
Ó divný lesk a báječný!
zář vlasatic, jež nejsou více,
neb jak by zážeh sopečný
pad’ v aureolu do měsíce.
Tak měkký a tak utlumen,
jak vše by z něho vláhu pilo,
tak čistý, zářný, jak z pěn
tvé božské tělo vystoupilo.
Ó z tvojí tváře oválu
nach lehký tam se nyní ztajil
v lesk perletě a opálu,
div, o němž člověk věčně bájil!
Ó zázrak! záře plamenná,
to vlas ti padá s čela dolů,
zřím ruce tvé a ramena –
a cítím v duši osten bolu.
Tvůj zrak se na mne usmívá,
den roste a tvá hvězda smavá
již hasne a se rozplývá.
Mé duši soucit křídla dává.
Mne chápe radost nesměrná,
jak v chrám by noha kráčet měla,
kde stojíš velká, nádherná,
jaks vyšla z ruky Praxitela.