Ty, jež obracíš srdce
jak žnec žeň pokosenou,
dej, ať jsem vždycky dojat
a vždycky nadšen ženou!
Ty matko lidí, tvorů
a nesmrtelných bohů,
na srdce všech jež kladeš
svou vítězící nohu,
na které posud chvěje
se hořká moře vlna,
ó matko věčné touhy,
ó matko lásky plná!
Před níž se chvěla Sapfó,
o které Lukrec zpíval,
dej, ve objetí lásky
bych nikdy neumdlíval!
By všecky střely její,
jež letí z vášně luku,
se změnily mi v srdci
na písně ve souzvuku!
Dej, polibky by všecky,
jež na rtu by se chvěly,
med nesly pro mne pouze
jak na Hymettu včely.
Dej, aby stáří, když mi
číš mládí pukne v střepy,
se smálo ještě květem
jak jabloňové štěpy!
By hlava těžká vůní,
však srdce lehké bylo,
by tobě, světa paní,
se ve mně zalíbilo!
A v Orku stín když vejdu
stín matný k stínům druže,
i tu syp z klínu svého
mně růže, růže, růže!