Zde bylo to – již vzpomínám, jak pustil se čas v cval od oněch dob, co zde jsem sám čet’ poprv Locksley-Hall.
Já na prahu stál mladých let, vše byla tužba, vděk, park stíny tměl se, voněl, kvet’, a tu jsem k sobě řek’:
Za třicet let zas přijdu sem a zas tu budu číst, los jakým skutkem, jakým snem popsal mi žití list.
A stinný park v své paměti jsem Locksley-Hallem zval. Dnes přišel jsem po třiceti zas ve svůj Locksley-Hall.
Jak bylo tu, se obracím, vše staré hledám zas, a úžasem se potácím, čas oba změnil nás!
Park plný stinné nádhery dlouhými vedry spráh’, jak splihly keře veškery, květ v kalichu měl prach!
A s dubů, s kterých splývalo kdys bejlí v kyticích, až brčálem svým zpívalo v směs větví kypících,
list suchý těkal trávníkem, v předčasný hrob on kles’, víc havranů mrak s povykem se v mračno nepovznes’!
Neb na všecko tu prstem svým Čas všemohoucí psal, že nepoznal jsem, ni můj rým, náš mládí Locksley-Hall.
U starých všech jsem stanul míst, kde hoch kdys’ verše snil, a všady jen ten sžehlý list mi v kroku zašustil!
Tu velký pocit lítosti se v moje srdce vdral, když pustý zřel jsem v spráhlosti svůj starý Locksley-Hall.
A tu jsem cítil dvojnásob, jak oběma zahrál čas, a nechal troucheň, prázdno, hrob a veršů vyznělých hlas.
A já zřel celou mladost svou, jak zpět mne lákala, pod prachu tíhou dusivou ta hořce plakala!
„Vím, starý brachu, dobře vím, své stáří s mojím spoj, jaks’ neměl sprahnout – lakomstvím, když vod ti vzali zdroj.“
Tvých netykavek odkud svět má svěžest novou brát? A rudbekie v zlatý květ jak mohou takto vzplát?
Obrovských vrbic thyrsy jak se mají u vln vznést, vždyť kde zbyl květ – jak mrtvý zrak u prašných civí cest!
Kde pávi táhli ve ose chvost modrý s očí stem, jen jedno pero lesklo se na písku nečistém.
Bažantí domek prázdný zel a s draky na štítech jak odhozená hračka zřel v polední jas i žeh.
Mars pohmožděn zle na líci se díval tupě v dál, žeň rudých listů v přilbici si letem nachytal.
A jen ta sfinga u vody svůj věčný snila sen, a nad rulíku jahody vzlét tetřev vyplašen.
Můj Locksley-Hall! Kde břečťanu proud halil plot i hráz, a lijany kde z platanů svůj travou táhly vlas!
Zda nejsem jak ten zpráhlý hvozd, se duše svojí ptám, jejž míjí havran, míjí drozd, jenž v slunci dumá sám?
Ó parku, tobě zdroje vod, mně vzato mládí mé, zda znovu v svěžest, květ i plod se oba vrátíme?
Pod strání vlaku ostrý hvizd se táh’ jak srdcem nůž a úzkost zela z prázdných hnizd, děs prochvěl lesní hluš.
Ó dnové čistých radostí, kdy života strom kvet, ó parku můj, ó mladosti, víc nepřijdu k vám zpět!“
Cookies on Poetry Cove