Na velký pátek poprv Lauru
Petrarka uzřel v kostele,
den smutku stal se mu dnem blaha,
jak vůni květ když nastele.
Žal, smutek, touhy přišly pozdě,
on myslil vždy, na pátek ten,
tvůj umřel Bůh, tvá vznikla láska,
jíž tolik trpíš nešťasten.
„Však ztiš se, z každé slzy tvojí
se nový sonet narodí!“
šept do ucha mu tiše Satan,
„jinak to s láskou nechodí.“