Staré Velkonoce Krista s novým jara půvabem, s novým kvítím, s ptactva zpěvem, pozdravují starou zem.
Ta se v proudech světla koupá, v hlasném zpěvu vlaštovic, prvních fialek co stoupá mladistvý dech slunci vstříc!
Staré symboly zas mluví řečí svojí odvěkou, jakoby se lidí ptaly, proč svá pouta nesvlekou?
Kolikrát má tragoedie očisty a výkupu vyznít v prázdno scenerie lidstvu v novou potupu?
Člověk, jediný syn Boží, má být ročně křižován, luze v posměch skován k sloupu, poplván a snižován?
Ujařmen v hrob, vstát má zase, ovšem, ideálně jen, v symbolu a v písní hlase, by snem zůstal dále sen?
Skoro hořkostí dnes plní Velkonoce lidskou hruď, dál tmy stojí nad propastí, kdo chtěl říci: Světlo buď!
Svoji příroda dál vede, staré šalby znova tká, včela bzučí, pavouk přede, věčná Vesny pohádka.
Úbělovým svítí květem do cest, strží, starý hloh, skřivan jásá, jak by v závod za tím sluncem letět moh’.
Od pluhu skráň oráč zvedá, před sebou zří zlatý pruh, na hruď jemu záře sedá, dýchá zem a voní luh.
Staré Velkonoce Krista spřádají své báje dál: Chtěl bys žíti? Chtěl bys mříti? Rád mít, jak on miloval?
Duše! co tě k zemi sráží? Proč máš věčně čelem bít démantové o zápraží, za kterým je Bůh tvůj skryt?
Což v sled tobě neozve se lásky sladkým tajemstvím? Hleď, jak z kaditelnic nese modravý se světlý dým!
V jeho ty se ponoř proudy a vzleť k trůnu Věčna výš, snad ty tajné Boží soudy, dráhy lidstva pochopíš!
Zatím v ucho tobě duní vzdálených měst zemětřas, kde kvet’ ráj, tam zejí pouště, šakalů zní, supů hlas.
Všady zmar a zhouba jistá, v základech se chvěje zem v staré Velkonoce Krista s novým jara půvabem.
Cookies on Poetry Cove