VĚKOVÉ.

Jdou před Pánem a sklánějí své hlavy; jdou, svědci lidské velkosti a bídy, pln lauru jest a hloží vlas jich tmavý, jdou jako Sibylly, jak Eumenidy.

Myšlénky lidstva v jejich očích hoří, bol lidstva vryl jim na čelo svou runu, jich kovový hlas podobá se moři a hymnou stoupá k hvězdám nebes trůnu.

„Nač ze propastí beztvárného věčna jsi vyvolal nás? ku jakému cíli? Teď rosteme, my děti nekonečna, v nás člověk jásá, stůně, plesá, šílí.

Ó rci, čím jsme my v tvoření tvém stálém? jsme na orloji tvém snad vteřinami? a kroky, jimiž setká s idealem se dílo tvé, zda znamenal jsi námi?

Či pouze byli nádoba jsme prázdná, kam jako v číši nápoj člověk nalil, tu mléko moudrosti, tam víno blázna, by cestou v nic se velkostí svou šálil?

Jsme kolébkami příštích pokolení? Jsme minulosti omšenými rovy? Jsme propasti, jimž dna a světla není? Lze změřiti nás čísly, sny neb slovy?

Jsme četnější nad písek oceánu... Či věčnosti tvé valném na pobřeží jsme písek ten? či snad jsme plachty stanu, v němž božské dítě světa, pravda, leží?

My valili se jako bouřné vody, a my zas tekli ospale a líně, my květy šli a my zas krve brody, my žili právu a my žili vině.

Co sluje člověk, s otroky i králi, vše zapadlo ve kolej naší dráhy, těch málo z lidí, jenž nám vzdorovali a v naší tvář své velké vryli tahy.

Ó Pane, rci, zda kynem vůle cizí ve pouť tu věčnou my jsme povoláni? V tmách minulosti naše záře mizí, čas maže sám, co na naší psal skráni.

Kde cíl jest náš, kdy přijde vyplnění? Ty, Pane, mlčíš a čas dále cválá, my rostem v moře, jež hřmí a se pění, a Lidskost jen jest v proudech našich skála.

My tušíme, že tvojí dcerou ona, před ní své přísné ukláníme čelo, z tvých ňader ona pučí, růže vonná, a sluncem plá, když vše se nocí stmělo.“

Tak zpěv jich zvoní v dumy myslitele, jenž před svou dobou stanul v pochybnosti, jenž pláči lidstva svěřiv ucho bdělé, zář edenu, zář štěstí v srdci hostí.

Nad problemů svých mlhovitou tůní on v nejistotě v dlaň své skráně tlačí, on neví, zda věk jeho ku výsluní vší pravdy spěje, neb zda v bludu kráčí.

On zdráhá se i v tvář mu pohlednouti, on proklíná své sny a tuchy všecky, zří v prohlubeň a klesá umdlen v pouti, tak jako v báji onen sochař řecký.

Ten sochu Věčnosti své ruky vzmachem kdys vytvořil a skryl ji do závojů, však strhnouti je – náhle chvěl se strachem, až zšílil, oběť dum svých, snů a bojů.

Tak též v mé dumy doba moje tyčí se jako fantom krytý věků plísní; v mé duši moře pochybnosti klíčí... buď lidstva Vesny skřivánkem, ó písni!