Vějířem třtin, kam zrak můž’ dosáhnouti,
se modrá jezero a tiše směje;
vějířem třtin labutě vidím plouti,
půl tmavý stín a půl je zlato kreje;
ni jívy lístek nechce vánek zdouti.
Za labutěmi na jich tiché pouti
sta leknínů se proplétá a chvěje;
zřím v oko tvé, jen kdybys chtěla hnouti
vějířem.
Či nová pouta chceš mi ještě kouti
a nechati mne zmírat bez naděje?
A přece láska s tahů tvých se leje.
Jí chtějí vlny ty mne zahrnouti,
za krajek tvojich jež se vidím dmouti
vějířem.