Věčný taj nás obejímá
všady, kolem, kam se hneš,
neznámé, to všady dřímá,
v snění svém je nalezneš.
Bereš? Dáváš? Padáš? Vstoupáš?
Nač ty hádky a ten spor,
v nejistotě jen se houpáš,
oč jsi víc než meteor?
Oč jsi víc než slza v líci,
oč jsi víc než ňader vzdech?
Věčný taj! – Co můžeš říci?
Hroby obroste týž mech!
V prostoru se světy tříští,
ospalému kosmu báj,
ale mudrc doby příští
rozluští přec jejich taj.
Nedoufati ani toto,
proč by člověk žíti měl?
Mlčíš? Ozvi se již, hmoto!
Či snad vesmír oněměl?
Pohádko mé mysli snivé,
spřádej se a dále hraj!
Světlo vzejde pozděj, dříve,
ale v taji byl náš ráj!