Ó, soudcem být, jak lehko se to řekne!
Však bez viny kdo sám v tom boji stanul?
Než naděješ se, v žalu srdce změkne
a vítr soucitu tvou duší vanul.
A pyšný soudce na stolci se lekne,
hněv k nebi trysk’ a v chudé jiskře splanul,
vše chápeš náhle, vše je v shodě pěkné,
a slzí proud již s tvého oka skanul!
Jsi podmaněn a souzen vlastní vinou,
ret „mea culpa!“ dí, co tvář chce darmo
do vrásek přísnosti se mračná halit.
Však výčitka lká v srdci hudbou línou,
tvá vlastní slabost poutá tebe v jarmo;
bys jiné mohl, musíš sebe šálit.