Věčný mlatec – Smrt
chodí lánem světa,
do své stodoly
obilí vše smetá.
Tam je vymlátí,
nikoho se neptá,
pak jde zase dál
a zas jiné zdeptá.
Na svém řešetě
zrní prosypává,
buď si Umění,
buď to Láska – Sláva!
Buď to hlavička
kučeravá, svěží,
buď to týmě vin,
šedina kde leží.
Buď to bohatýr,
patř to harlekýnu,
všecky řešeto
skryje ve svém klínu.
Všecky prosype...
Co mu Krása, Mládí?
Zde dlí chvilku dnes,
zítra dále pádí.
Divný mlatec ten,
klasy v prstech drolí,
co tu blaží nás,
stejně, co nás bolí.
Na kostnatou dlaň
zrní všecko klade,
v slunci prohlíží
staré jako mladé.
Nešťastný ten práh,
kde zavadil nohou,
mlkne zdroj i pták
modrou pod oblohou.
Člověk zdrcený
bolest v domě vítá,
cítí, slzy své
ani nepočítá.
Ku všem dojde On,
i k nám nejináče,
a to srdce jen
pláče, pláče, pláče...