My lkáme po věčnosti lásky stále,
kdy tělo k tělu lne, kdy oko noří
se v oko zanícené v blaha moři,
co vteřina nad skrání hřmí nám dále.
My hanbou mřeme, chvějeme se v žale,
zpět letíme na upomínky oři,
vpřed hledíme snů oknem, kde se tvoří
nám ráje, pro něž lidské pojmy malé.
A přece věčnost lásky stále svěží
a kvetoucí nám pouze v srdcích leží;
kdo vyrve ji, když nechcem’ sami tomu?
Své lásky věčnost nosíme tak v sobě!
Ten duší taj buď znám jen mně a tobě,
a mimo Boha – více pranikomu.