Když smrti zmar, jenž hranicí jest všemu,
se netkne ducha, kterému z hvězd blýská
vstříc nové žití, ó tu jistě stýská
se v říši hvězd po zdejším žití jemu.
Tam v prostoru v tvář patří nesmírnému,
z hvězd myriad kde život věčný tryská;
ó jaký div, že ducha touha stiská
zpět dolů k tělu v hrobě zemdlenému.
Tak Hero s Leandrem zas znova žili
v Romea něze a v Julie plání.
V nás zbytky lásek z dávných věků klíčí.
Ty polibky, v nichž oni vyměnili
své duše v nesmrtelném objímání,
jsou naše! Věčností duch po nich křičí!