Když vše se kácí v noc a zapomnění,
jak lásku, o níž, věčna že jest, díme,
si pro věčnost, ó drahá, pojistíme?
Bez voní dél i ptačí trvá pění.
Stisk ruky, objetí a políbení,
noc, v které hlava vedle hlavy dříme,
zda tímto ke dnu moře dostoupíme,
jímž láska naše jest, jíž břehů není?
Ó, nyní chápu často v nocích tmavých,
kdy jizbou jen tvé šíje úběl svítí,
tvé náhlé mlčení, tvůj smutek náhlý.
A ve objetích něhy plápolavých
tvé slzy, rosa v květ mých tužeb zpráhlý,
jsou sestry hvězd a křičí: Věčné žití!