I tebe chytla v úsměvů svých sítě
ta kouzelnice věčně usmívavá,
ať západ hoří na ní jako láva,
ať perletí se chvěje na úsvitě.
Tys přišel, viděl, podleh’ okamžitě,
a hudby není pro tě víc než vřava
vln šumících, a z klínu jejich vstává
tvá sláva rovna zářné Afroditě.
Své dumy vtělil’s v strmé skály kolem;
tvůj rozmar Sirén tvých plá inkarnatem,
jak v smíchu se a potyčkách svých sluní.
Však duše tvá i s jásotem a bolem,
tvé umění, to hoří slunce zlatem
a nad vše rozlívá se, nad vším trůní.